Září 2017

Den 1.

19. září 2017 v 20:27 | Kayla Smith |  Getting thinner
Stoupla jsem si před zrcadlo a změna úhlu osvětlení mi poskytla pravdivý výhled na mé tělo. Viděla jsem obrovská stehna, svěšené ruce, celulitidu po celé zadní straně těla, dvojitou bradu. Nedá se říct, že by to byl hezký pohled.
Přes prázdniny jsem se moc nehýbala a do toho ještě začala užívat antikoncepci, tím pádem šla kila nahoru a teď mám svaly tak ztuhlé, že si skoro ani nezavážu tkaničky. Věcí, které mi naznačovaly, že bych s tím měla něco dělat, přibývalo: Nejdřív přítel, který mi řekl, že na rok staré fotce jsem hubenější, fakt, že jsem se nemohla vejít do triček a džín, stoupnutí na váhu, která ukazovala nelichotivé číslo, a hlavně BMI index, který jsem si dneska vypočítala a ukazuje 25,14, což znamená nadváhu.
Dneska jsem se tedy snažila začít s tím něco dělat - dala jsem si normální porci snídaně a pak k večeři kus pečiva, pokoušela jsem se i cvičit. Bohužel jsem to všechno zalila ananasovým džusem, což nebylo nejmoudřejší rozhodnutí, protože obsahuje strašně moc kalorií.
Necítím se ve svém těle příjemně - nejradši bych se schovala do tmy, aby mě nikdo neviděl. Nesnáším léto, protože musím nosit kraťasy, ve kterých je vidět, že se mi třesou stehna i při chůzi - a co teprve když musím běžet! Nikdy už se nebudu muset stydět za svoje tělo, když okolo mě projde hezká hubená holka - to ony ještě budou závidět mně!
Co se předchozích zkušeností týče, tak jsem zkoušela zvracet, ale nikdy se mi to nepovedlo, nevím proč. Samozřejmě, že bych mohla hubnout zdravě - dvě hodiny denně se hýbat a jíst zdravě - ale upřímně mi nepřijde, že bych na tom byla vyloženě špatně. Velikost S mi perfektně sedí, břicho mám opravdu ploché a mým nejoblíbenějším jídlem je dušená brokolice a kuskus. Někdy to proložím tatrankou nebo čokoládou, ale neřekla bych, že jsem nějaký extrémista. Tak jako tak se budu muset vzdát i své brokolice a znovu se vrátit ke žvýkačkám, dělání si nehtů a uklízení jen proto, abych nemyslela na svůj hlad.
Na Tumblr jsem četla, že trvá pouhé dva týdny, než to ucítím, čtyři, než to uvidím, a osm, než o tom budou všichni mluvit. Perfektní! Na kaloricketabulky.cz jsem si tedy založila účet a nastavila denní maximum na 500 kalorií. Sbohem, kila!

Matky.

18. září 2017 v 20:25 | Kayla Smith |  Insanire
Čím Vás štve Vaše matka? Jaká je podle Vás definice matky?
Já myslím, že údělem každé matky je vytvořit místo, kterému můžeme říkat domov. Když se jí tohle podaří, může si právem říkat matka. A ne každá matka je zlý člověk, ale jen špatná matka. Jako třeba ta moje.
Moje matka si hrozně ráda zve návštěvy, před nimiž všechnu špínu zamete pod koberec a tváří se, že je všechno skvělé. Uvaří večeři, stůl schová pod hromadou jídla, uklízí několik dní dopředu, nikde nesmí být vidět ani smítko prachu. Ve skutečnosti nevaří ani nepere. Skvělým příkladem jsou oslavy narozenin, třeba těch mých. Neříkám, že nemám ráda svou rodinu, to samozřejmě mám, ale tyhle rodinný oslavy vážně nenávidím. Všichni se chovají extrémně zdvořile, řeší se poslední projev papeže, když se baví dospělí, tak děti musí mlčet, protože jsou hloupé a určitě nemají čím přispět. Když začnete mluvit, nikdo Vás neslyší. Jako třeba když jsem jednou řekla, že nemůžu dýchat.
Nejčastější návštěvou je moje sestra. S mojí matkou sdílejí stejný smysl pro humor (př. "Pošli mi ty fotky, co jsi nafotila." "Já jich ale moc nenafotila" "Tak mi pošli ty, co jsi nafotila" *půlhodinový smích*) a vlastně i vnímání světa. Taky sdílejí zálibu ponižování mojí osoby - rády ničí moje sny a sebevědomí, říkají mi, co si na sebe nemůžu vzít, jak se mám malovat, jak bych SPRÁVNĚ měla zpracovat prezentaci na dané téma (i když jsem si vybrala nejjednodušší způsob), smějí se mi za mé chyby, a když jsou spolu, tak nesmím vylézt z pokoje (to se opravdu stalo, když jsem to jednou udělala, sestra na mě kvůli tomu začala řvát).
Když náš dům neokupuje někdo cizí, většinou také v nemožnou hodinu, tak telefonuje svým kamarádkám. Ano, jsou to přesně ty tříhodinové rozhovory, kde se už po sté vypráví to samé, a při takovém telefonátu také nemáte nárok na jakýsi prostor. Mám-li tedy to štěstí, že si všimne, že taky existuju, nikdy to není v dobrém. Buď mi něco vyčítá, nebo nechápe, co říkám, nebo mě ani neslyší. S oblibou chodí pozdě - třeba o dvě tři hodiny. Nezná pojem soukromí. "Zatáhni prosím závěsy, je sem vidět z hlavní ulice." Nikdy to neudělá. A je jí jedno, že ji každý řidič či kolemjdoucí uvidí, že chodí po domě nahá. Nezajímá se. Jednou jsem ji řekla, že se chci zabít, na což mi řekla, ať jdu smontovat kuchyňskou linku.
Nejhorší je, že se ji nesmí nic říct. Řekne, že pro mě dělá už dost - a já jí to neberu, opravdu dělá - ale upřímně bych preferovala, kdyby se spíš zajímala o to, jak mi je, než aby uklízela. Hierarchie vypadá tak, že na prvním místě je ona sama, což jí nevyčítám, následuje sestra, hned za ní je pes, bez kterýho by nedokázala žít. Pak, někde na konci, budu i já. A jelikož nemůžu říct, že mi to vadí, musím se naučit s tím žít.

Sarah Valeová, část II.

17. září 2017 v 10:05 | Kayla Smith |  Osobní peklo
Ty dva roky na "nové úžasné" škole zase tak skvělé nebyly. Nejdřív jsem nikoho neznala, a když jsem se seznámila s pár spolužačkama a začala jim říkat svá tajemství - obzvlášť jedno - zaslechl to jeden z mých připitomělých spolužáků a samozřejmě to hned vykecal ostatním. Jedna chyba v životě a hned mě za to nesnášeli spolužáci. Nesnášeli mě spolužáci, začala jsem se sebepoškozovat, tak mě nesnášeli i všichni ostatní, namísto toho, aby se zeptali, co mě trápí.
Stejné to bylo se Sarah. Jednou jsme stály ve frontě na oběd, když v tom si za nás stoupli ti hrozní kluci. Začali si něco šeptat a já zbaběle utekla z jídelny. Na hodině se mi z toho udělalo ještě hůř - klasicky se spustily "černé myšlenky," jak tomu říkala terapeutka, a já si ZAČALA ŘEZAT DO ZÁPĚSTÍ PŘÍMO UPROSTŘED 30 LIDÍ A VŠICHNI SI DÁL PEČLIVĚ PSALI POZNÁMKY Z BIOLOGIE. Včetně Sarah, která seděla přímo vedle mě.
Když jsem dovršila 15 roku a udělalo se mi psychicky líp, objevily jsme nový svět. Poprvé jsme šly do nějakého klubu, kde jsme byly nové zboží, tím pádem se o nás všichni zajímali a my do toho klubu chodily každý víkend, protože se tam s námi někdo pokaždý seznámil (vážně jenom seznámil).
Podnikaly jsme úplně všechno - jezdily jsme do bazénu, kde jsme si povídaly o klucích a o milování, do kina, kde jsme se jedna na druhou lepily, když jsme se bály, do klubů, na výlety, na koncerty, prostě všechno. Byly jsme spolu každý den, až lidé okolo začali pochybovat o naší sexualitě.
Bylo očividné, že já se klukům líbila víc. Za tu noc v klubu jich za mnou přišlo asi pět, z čehož aspoň jeden prosil o pusu, zatímco zbytek na mě chtěl nějaký kontakt. O Sarah byl taky zájem, ale ne takový - často jim bylo něco málo přes čtyřicet. Sarah si to začala uvědomovat a kdykoliv jsme někam šly, byla dost zahořklá.
Vždycky tvrdila, že kluka nechce. Já byla pravý opak, a tak se sehrála krásná série náhod a opravdu jsem si přítele našla. Sarah se s ním znala už dřív a zoufale po něm prahla, ale nikdy ho nedostala. Říkala, že jí to je vážně jedno, že už to je dávno a ať si s ním klidně chodím. A tak se taky stalo.
Nějak v té době jsem si začala uvědomovat, že nevidím svoji budoucnost v téhle republice a začala jsem snít o tom, co je za jejími hranicemi. Proto jsem se zapsala na večerní kurz jazyka. Bohužel to znamenalo, že jsem neměla tolik času na Sarah - do večera jsem studovala a víkendy trávila s přítelem. Jí to pochopitelně začalo vadit a i když jsme se pokoušely to nějak napravit, nikdy už to nebylo to, co dřív.
Možná proto, že se Sarah začala stranit ostatním lidem. Kdykoliv jsem o někom něco vyprávěla, musela poznamenat, že je ten člověk velice neinteligentní. To samé platilo pro mého přítele a pak dokonce i mě.
Zásadní bod zlomu nastal v průběhu dvou týdnů, které jsme trávily společně s jejími rodiči v penzionu za hranicemi. Její matka do ní pořád šila, proč se nemaluje, když já se maluju, že by si pak určitě taky někoho našla a podobně. Sarah si to vyložila tak, že musí být jako já, a tak se rozhodla ukrást mi osobnost. A opravdu si kluka našla! Hned v květnu letošního roku si na druhé schůzce vyznali lásku a tento měsíc se sestěhují.
Mezitím Sarah Valeová nezvládla tu školu, kterou jsme společně navštěvovaly a musela přestoupit o ročník níž na jinou školu. Poslední den prázdnin jsem začala mluvit o tom, jak se budeme scházet každou neděli, abychom tohle přátelství nějak udržely, a ona nezněla moc nadšeně.
A taky že nebyla. Na nové škole si našla spousty jiných kamarádů, spřátelila se se svojí sousedkou, stěhuje se k ní přítel a mě už nepotřebuje. Jediná kamarádka, kterou jsem kdy měla. Kvůli které jsem se chovala hnusně k ostatním lidem. Stačily dva týdny, aby si celých 10 let přátelství rozmyslela a rozhodla se už neozývat.
Všechno má dvě strany. Na všechno se dá nahlížet stovkou způsobů - tentokrát nezáleží na tom, jak se na to díváte. Končí to vždycky stejně.


Sbohem, Sarah.

Sarah Valeová, část I.

17. září 2017 v 10:03 | Kayla Smith |  Osobní peklo
Sarah jsem poznala v první třídě, kdy jsem na ní koukala vážně překvapeně, protože jsem ještě nikdy neviděla člověka, co má oči tak blízko u sebe. Poprvé jsme spolu promluvili pár dní poté, v družině, když se mě zeptala, jestli bych si nechtěla hrát s kuchyňkou (nechtěla jsem, zajímalo mě spíše vyšívání, ale kývla jsem na to). Za krátkou dobu se z nás staly vážně dobré kamarádky.
O pět let později jsem přestoupila na jinou a lepší školu. Všichni mi říkali, že se tam budu muset hodně učit, tak jsem se radši pro jistotu odstřihla od všech lidí. Jednou se za mnou s mojí kamarádkou zastavila, měly jsme si toho hodně co vyprávět, a samozřejmě jsme naplánovaly i tunu dalších věcí. Bohužel nám tohle scházení se vydrželo pouhý týden, a každá z nás se poté vrátila zpátky ke svému životu.

Za dva roky přestoupila na stejnou školu jako já, tím pádem jsme zase byly ty dobré kamarádky jako v první třídě. Říkaly jsme si všechno, všude chodily spolu a mě se čím dál tím víc zmocňoval pocit, že jsme skoro stejné. Teda až na jednu věc.

13/09/2017

14. září 2017 v 21:02 | Kayla Smith |  Dear Diary...,
Středa pro mě začala velkým hrnkem kafe.
Bohužel jsem se minulý školní rok cítila dost chytře na to, abych se zapsala na seminář z matiky, na jehož první hodině jsem byla ztracená jako Alenka v Říši divů. Pro všechny ostatní začínala výuka až v 9, kdy jedna z mých drahých spolužaček donesla dort té, co slavila narozeniny. Všichni dostali - až na mě. Taky si nepamatuju, že bych slavila narozeniny už od rána - zpravidla jsem si vyhradila tři hodiny na kamarádku, se kterou se už dávno nebavíme, a dělala věci, co jsem dělat nechtěla.
Další ránou bylo, že Meredith, ta dokonalá Meredith, napsala tu nejúžasnější slohovku na světě - vedle ní vypadala ta moje jako kdyby ji psalo batole. V ten moment mi došlo, že nikdy nebudu v ničem nejlepší, že nikdo nebude chtít bejt jako já, a že mi nikdo nebude nic závidět. Tak jsem pohřbila svoje sny hned vedle naděje na socializaci - a to jsem ještě netušila, že tímhle to zdaleka nekončí.
Stálá jsem na nádraží, v hlavě nadávala, že má vlak zpoždění a představovala si, jak se celý den obrátí k lepšímu, až mě bude držet můj úžasnej přítel, když v tom mi přišla SMSka.
A já se cítím asi takhle:

Waiting

14. září 2017 v 20:59 | Kayla Smith |  Insanire
"Ty mě taky chybíš," napsal. "Už jenom 34 hodin a uvidíme se. Vydrž to prosím."
Taky nesnášíte na něco čekat a nechcete to dát najevo, protože pak vypadáte jako malý rozmazlený děcko?
Ano, já čekání absolutně nesnáším. Nejnedochvilnějším člověkem na světě je moje matka. Řekne, že mě vyzvedne ve 4, ukáže se v půl šesté a nenápadně se zmíní, že se ještě musíme někde stavit, tak na hodinu, což znamená 5.
Už od narození jenom na něco čekáme - na to, až nám někdo dá najíst, až se naučíme chodit, až dostaneme tu skvělou hračku, až půjdeme do školky, až budeme moci jít domů, až půjdeme do první třídy, naučíme se číst a budeme moci psát propisovačkou, až si nás rodiče vyzvednou z družiny, až bude konec hodiny, až vyjde nový díl seriálu, na Vánoce, na prázdniny, až si nás všimne náš vysněný kluk, až odepíše, až nas vyzvedne, až přijdou výsledky z vysoké školy, ve frontě, u doktora, až děti odmaturujou, až přijdeme z práce, na vlak, na důchod, na víkend, na smrt.
Celý život jenom čekáme, až se něco stane. Upínáme se na budoucnost, která se vždycky zdá lepší, protože tam dosáhneme našich cílů.
Jenže jsme jako malé dítě, kterému rodiče každé ráno řeknou "Třeba zítra." To, co mělo nastat, se stále odkládá a odkládá a nikdy to nepřijde. "Do tří vteřin umřete, tak vydržte ještě pět minut, určitě pak na něco přijdeme."

Ale co se s tím dá dělat? A tak sedím a čekám, až přijde rozhřešení.

11/09/2017

14. září 2017 v 20:59 | Kayla Smith
Znáte takovej ten pocit, když někomu napíšete a v moment, kdy odešlete tu zprávu, si uvědomíte, jakou blbost jste to vlastně napsali a přejete si, abyste nikdy nic takovýho neudělali? Jo, přesně ten pocit.
Začalo to v sobotu. Já, můj přítel J., kamarádka Sarah a její přítel Gerard (chudák, co?) jsme se rozhodli navštívit jeden festival. Už po cestě tam jsme si neměli co říct, protože Gerard je příšerně zamlklej a když se ho člověk na něco zeptá, odpoví jedním slovem, natož aby se sám od sebe zapojil do konverzace.
Gerard a Sarah spolu nejsou tak dlouho jako my - jedná se o řád měsíců, a i ty by se daly spočítat na prstech jedný ruky. Nicméně to nezabránilo její matce, aby nabídla Gerardovi, ať se nastěhuje. Tím se celej festival změnil v peklo, protože s nima vůbec nic nebylo - jenom se na sebe dívali, ani u toho nic neříkali, a to bylo vlastně celý.
Zdrcující informace pro mě byla ta, že domů pojedeme asi o pět hodin později, než jsem myslela. A jelikož jsem nestihla dát si doma oběd, vyběhla jsem k prvnímu stánku s jídlem, co jsem spatřila. Sarah mi byla těsně v patách a za pár minut už jsme se tam ládovaly činskejma nudlema - nedá se říct, že by na nás byl pěknej pohled.
Klasicky jsem předstírala, jak skvěle se bavím, protože bylo neslušný říct, že mě to tam s nima nebaví, a že by bylo fajn, kdyby čas od času taky něco řekli. Díky Bohu si za nás později našli náhradu a my mohli jet domů. Po cestě jsem se dozvěděla, že když jsme se skvěle reprezentovaly u stánku s nudlema, na Gerarda mrkala nějaká barmanka a že se mu moc líbila. Slíbila jsem ale J., že Saře nic neřeknu.
Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se v něčem tak pikantním chvíli nerejpala, a tak jsem na to začala myslet, až jsem se dostala k myšlence, že já bych něco takovýho taky chtěla vědět a že jako moje jediná kamarádka si to zaslouží.
Ráno jsme se teda potkali ve vlaku. Sarah má takovou zvláštní moc - vůbec nic neříká, což člověka donutí říct jí i ty nejostudnější věci jenom proto, aby řeč nestála. A tak se stalo. Vzápětí jsem dodala, aby to neříkala Gerardovi, že jsem jí to řekla, jenže naštvanej člověk nikdy na nic nehledí - chce jenom "pomstu." Během pěti vteřin o tom byl teda informován i Gerard, a za dalších 30 minut i J.
Takže jsem se snažila uvést věci na správnou míru, vnést do tohohle světa nějakou spravedlnost, jenže tenhle nově stvořený spravedlivý svět se během několika minut začal hroutit - Gerard se zeptal, jestli jsme šťastný, když se teď se Sarou hádaj a ještě mi pěkně poděkoval - to se asi dalo čekat, ale v první řadě by měl litovat, že něco takovýho vůbec řekl nahlas. J. byl zklamanej, že jsem mu něco slíbila a nedodržela, tak se u mě samozřejmě hned objevily pocity sebenenávisti a touha něco si za to udělat, protože jsem nemožná a asi bych takhle řešila všechno. A Sarah, kvůli který jsem celou tuhle akci "ZačněmeNenávidětKaylu" podnikala, ani neodepsala, když jsem jí řekla, že se kvůli tomu taky hádáme.

Výborně, Kaylo, výborně.

Feeling blue.

14. září 2017 v 20:58 | Kayla Smith |  Searching for myself.
Jakmile si uvědomím, že to, co napíšu, bude někdo možná i číst, zpanikařím a začnu omílat to samý dokola. Mám totální blok cokoliv napsat, protože to stejně nikdy nebude znít tak, jak bych chtěla.
Už delší dobu se snažím vyznat se sama v sobě, a nedá se říct, že bych v tom byla kdovíjak úspěšná. Za posledních pár let jsem předstírala, že mě nic netrápí a nic se mě netýká, až jsem se s tou myšlenkou sžila natolik, že je to pravda a já můžu říct, že není nic horšího než nic necítit.
Abych to vysvětlila, všechno zevšední hrozně rychle. Jako příklad si vezměme nový mobil. Několik prvních týdnů/měsíců ho nosíme v trezoru, radši pro jistotu, a setrvává nadšení z nové věci a objevování jejích schopností. Jakmile se ale ona věc okouká, ztrácí hodnotu, už nás ničím nepřekvapí a je nám jedno, co se s ní stane. Horší je, když je ten mobil, tedy MŮJ SVĚT, stejný už několik let.
Raduj se z maličkostí, říkají všichni, ale copak to jde, když jediný, co mi současný svět nabízí, jsou dny, které splývají v jeden svojí monotónností? Když si pomyslím, že to takhle půjde celý život, chce se mi umřít.
Až do maturity budu vstávat ve stejnou hodinu, mít ty stejný předměty, budu předstírat, že vím, co to znamená, a taky že se skvěle bavím i když jsem úplně sama. Pak jednoho dne, až budu maturovat, se objeví nervozita - první náznak nějakých emocí za poslední roky. Odmaturuju s pár dvojkama a možná jednou trojkou, protože o hodinách nejsem aktivní, a určitě se v komisi najde někdo, kdo bude zastávat přesvědčení, že když mě ten předmět nebaví, tak mu určitě nemůžu rozumět. Takže za tři. Přijdou prázdniny, čas od času půjdu ze slušnosti na nějakou párty s kamarádkou, kde mě to nebude bavit, a budu se dívat do tváře lidem, kteří přišli o všechny svoje touhy. Domů půjdu brzo a budu litovat promarněnýho času a peněz utracenejch za alkohol, jehož chuť přímo nesnáším.
Na Silvestra budeme předstírat, že jsme šťastný a vděčný za každej další rok života, i přes to, že stejně pořád děláme to samý a naše sny se neplní.
Když budu mít štěstí, vezmou mě na vysokou školu, což sice znamená nový prostředí, ale i tak se to po pár chvílích omrzí a bude to přesně jako dřív. Po dokončení se s přítelem odstěhujeme a budeme poznávat nový místa, vytvoříme si nový vzpomínky a budeme se moci chovat jako blázni, dokud nás nikdo nezná. Jenže ani to nepotrvá věčně - později se zase vrátíme do reálného světa a zjistíme, že nemáme peníze, takže se budeme pohybovat výhradně mezi prací, co budeme nesnášet, a skromně zařízeným bytem.
Narodí se nám dvě nevděčný děti, kterým obětujeme všechny naše nesplněný sny, protože takhle to rodiče prostě dělají. Čas od času budeme pořádat společenský večírky u nás doma, abychom se pochlubili svýma krásnýma dětma a nádherným domem, a potají se u toho budeme modlit, aby nikdo nenarazil na šatník, kam před hosty schováme nevychovanost našich dětí a naše slzy. Všichni si budou říkat, jak jsme krásná rodina a budou nám závidět tohle dokonale nacvičený divadlo.
Děti se budou cítit stejně mizerně jako my. Když odmaturujou a odejdou na vysokou školu, budeme mít čas žít tak, jak jsme chtěli - jenže tentokrát na to nebudeme mít peníze a energii, tak se uchýlíme k luštění křížovek a poslouchání rádia a budeme si namlouvat, že nám tohle stačí, že jsme takhle šťastný.
Jednoho dne moje životní láska umře a já budu natolik otupělá cokoliv cítit, tak každý den budu jenom čekat na to, až si smrt vezme i mě. To bude konec. Moje sny zůstanou sny. Tohle všechno prožiju s neměnným výrazem ve tváři - s výrazem prázdnoty.
Jsou jenom dvě možnosti:
a) Budu šťastná. Budu ničit věci, co se mi nelíbí, vměšovat se do cizích rozhovorů, pokud mě zaujmou, pomlouvat lidi, co nesnáším, říkat, co si myslím, uprostřed noci budu ťukat na okna, ve kterých se ještě svítí a ptát se lidí za záclonou jaký měli den. Budou mě ale považovat za šílence, ukazovat si na mě a odmítat mě.
b) Nebudu úplně sama.
Ironicky si zvolím možnost B, protože k ní nemusím mít odvahu. Odžiju si tady svoje, ve stáří si budu nalhávat, jak jsem měla šťastnej život, i když ho ve skutečnosti strávím čekáním na něco, co uvnitř mě založí požár, zapálí moje tělo a rozpoutá hurikán uvnitř mojí mysli.

A pak se uložím k věčnému spánku.

04/09/2017

14. září 2017 v 20:57 | Kayla Smith |  Dear Diary...,
Ahoj Kaylo, pamatuješ si, jak jsi psala, že si tady budeš vylejvat srdíčko? Je čas začít!
První školní den pro mě začal vyjímečně až v 5:20 silným kafem a rychlou snídaní. Řekla bych, že samota byla cítit ve vzduchu už od rána.
Bude to znít jako nějakej dramatickej Wattpadovskej příběh, kde osamocená holka potká kluka svých snů - a to samozřejmě v moment, kdy se jí sesypou učebnice a on jí je pomůže sebrat. To - těžko říct, jestli bohužel nebo bohudík - není můj případ. Teda až na tu osamocenou holku.
Moje jediná kamarádka to s naší školou vzdala a odešla jinam. Taky klasickej začátek všech romantickejch příběhů - krásná holka začne chodit na novou školu, kde nikoho nezná, začnou ji šikanovat roztleskávačky, ale i tak se do ní zamiluje školní hezounek. Nikdo se už ale nikdy nestará o ty lidi, který za sebou nechala.
Agonie se mi teda dostávala do těla každým nádechem.
V tý příšerný budově školy se vůbec nic nezměnilo. Ani ty lidi. Pár holek dorazilo o něco dřív, aby si zabraly dobrý místa, a objímaly všechny, kdo vešel do dveří. Kromě mě. Já se - určitě ne naposledy - modlila, aby už začala hodina a nemusela jsem schovávat svoji samotu za knížku. Venku se míjeli rodiče studentů prvních ročníků, a hrdost, že se jejich potomci dostali zrovna na tuhle školu, jim sršila z očí.
O prázdninách jsem udělala několik stovek důležitých životních rozhodnutí. Jako třeba že přestanu kouřit. Upřímně je lehčí trávit volnej čas mezi hodinama venku s cigárem, než ve třídě mezi lítostnejma pohledama, který stejně nikdy nepromluví. Asi to nebude zas tak lehký, jak jsem si myslela.

A jak to šlo u Vás? Zažili jste někdy něco podobnýho? Nebo máte vtipnou historku z prvního dne, kterou chcete sdílet se světem?

Začátek školního roku

14. září 2017 v 20:55 | Kayla Smith
Taky si pamatujete, jak jste si ještě před pár týdny říkali, jak budete ve škole aktivní, každej den se poctivě učit, hlásit se na hodinách a nosit domácí úkoly? A taky je to jediný, na co se teď zmůžete, udělat si ráno kafe a pak celej den pospávat na školní lavici?

Jo, všichni jsme tady jednou byli. Dle mého názoru celý školní systém nedává smysl.
Všechno to začíná tím, že nám seberou prázdniny. Už žádný popíjení s kamarády při západu slunce, žádný chození domů za svítání a bez pocitu provinilosti, žádný grilování, žádnej klid, žádný "na to určitě ještě budeme mít čas."
Škola je nastavená tak, aby zničila životy co nejvíce lidem najednou.

1) Vstávání.
Dobře, nesnáší úplně každej. Když si vezmeme, že škola začíná v osm, zjistíme, že většina z nás musí vstávat v 6. Ty míň šťastný, jako třeba já, vstávají už v pět, a pak tam půl hodiny zbytečně čekají. Proběhne ta nejnudnější výuka všech dob, a když skončí, přijdeme domů a jdeme spát. Probudíme se navečer, kdy už nic nestíháme. A to se ještě máme učit. Takže přežíváme na vidinách víkendů, které jsou stejně jednou velkou prokrastinací.

2) Fakt, že neděláme nic zajímavýho
A to se nedá popřít! Nedalo by se říct, že něco z toho využijeme v praktickém životě (neříkám, že nic), ale proč nás neučí třeba dělat daně? Nebo jak co nejefektivněji vychovat děti? Místo toho probíráme, co se stalo před 3 000 lety. Speciálně naše třída je hrozně podceňovaná - máme za úkol podepsat se a je nám na to dáno 10 minut. 10 MINUT!

3) Fakt, že nám říkají, co dělat.
Správně. Kdy máme nárok na to mít hlad, kdy můžeme vykonat potřebu, kdy se můžeme napít. Co hůř, podle nějakého nového a samozřejmě skvěle promyšleného zákona nám je i řečeno, co můžeme jíst a co ne. A když si jdete do kantýny pro kafe a zeptají se Vás na občanku, to je teprve pořádnej trapas...

Jak to cítíte Vy? Čím Vás ještě škola štve? Souhlasíte či nesouhlasíte se mnou? Zvládáte druhý týden školy?

Welcome to my mind.

14. září 2017 v 20:40 | Kayla Smith
Na patnáctý pokus píši úvodní článek - vždycky jsem nějaký napsala a pak zjistila, že se mi design opět nenačítá, tak jsem blog několikrát obnovovala - neúspěšně. Tím pádem nemám nic a to kouzlo psaní prvního článku je tatam.

Nic se ale nemění na tom, že moje myšlenky při zakládání tohoto blogu byly "To bude tak trapný, jestli na to někdo přijde," a "Doufám, že to nikdo nikdy nebude číst." Tím jsem si vlastně vykopala svůj vlastní hrob - bude-li to někdo číst, budu se stydět; nebude-li to nikdo číst, bude mi to líto.

Jak už se dalo pochopit z těch prvních pár vět, bude se jednat o osobní blog. Takový deníček.
Sem tam, obzvlášť když se objeví nějaký příšerný trend, plánuju psát i o make upu, ale hlavně to bude zaměřený na můj svět, takže se asi nebudu divit, když to nesklidí takový úspěch, po jakém toužím. A až si to tady za několik let přečtu, budu myslet na to, jak krásný to bylo, když mě nic netrápilo, i když se to teď jeví jako největší tragédie světa. Prozatím si tady budu vylejvat srdíčko. Každej potřebujeme svůj ventil.
Netradiční přezdívku (správně, není to moje pravé jméno) jsem si zvolila z prostého důvodu - kvůli anonymitě. Nemusím se bát, že někdo s IQ 20 objeví můj blog a bude mě stalkovat, aby mě mohl ponížit. Taky je fajn, že můžu být vlastně kýmkoliv; holkou vzadu v autobuse, starou paní, co krmí kachny, nebo dokonce tou nejpopulárnější holkou na škole; můžu vypadat jakkoliv a říkat cokoliv, protože vím, že lidi, co tohle čtou, nikdy v životě nepotkám. Jaká to krásná svoboda.

Abych byla upřímná, tak mi každé ráno vykouzlí na tváři úsměv, když vidím, že si má slova někdo přečetl, a když někdo zanechá komentář, jsem pak šťastná celý den. Vážím si každého čtenáře a určitě se ráda podívám i na vaše blogy!