11/09/2017

14. září 2017 v 20:59 | Kayla Smith
Znáte takovej ten pocit, když někomu napíšete a v moment, kdy odešlete tu zprávu, si uvědomíte, jakou blbost jste to vlastně napsali a přejete si, abyste nikdy nic takovýho neudělali? Jo, přesně ten pocit.
Začalo to v sobotu. Já, můj přítel J., kamarádka Sarah a její přítel Gerard (chudák, co?) jsme se rozhodli navštívit jeden festival. Už po cestě tam jsme si neměli co říct, protože Gerard je příšerně zamlklej a když se ho člověk na něco zeptá, odpoví jedním slovem, natož aby se sám od sebe zapojil do konverzace.
Gerard a Sarah spolu nejsou tak dlouho jako my - jedná se o řád měsíců, a i ty by se daly spočítat na prstech jedný ruky. Nicméně to nezabránilo její matce, aby nabídla Gerardovi, ať se nastěhuje. Tím se celej festival změnil v peklo, protože s nima vůbec nic nebylo - jenom se na sebe dívali, ani u toho nic neříkali, a to bylo vlastně celý.
Zdrcující informace pro mě byla ta, že domů pojedeme asi o pět hodin později, než jsem myslela. A jelikož jsem nestihla dát si doma oběd, vyběhla jsem k prvnímu stánku s jídlem, co jsem spatřila. Sarah mi byla těsně v patách a za pár minut už jsme se tam ládovaly činskejma nudlema - nedá se říct, že by na nás byl pěknej pohled.
Klasicky jsem předstírala, jak skvěle se bavím, protože bylo neslušný říct, že mě to tam s nima nebaví, a že by bylo fajn, kdyby čas od času taky něco řekli. Díky Bohu si za nás později našli náhradu a my mohli jet domů. Po cestě jsem se dozvěděla, že když jsme se skvěle reprezentovaly u stánku s nudlema, na Gerarda mrkala nějaká barmanka a že se mu moc líbila. Slíbila jsem ale J., že Saře nic neřeknu.
Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se v něčem tak pikantním chvíli nerejpala, a tak jsem na to začala myslet, až jsem se dostala k myšlence, že já bych něco takovýho taky chtěla vědět a že jako moje jediná kamarádka si to zaslouží.
Ráno jsme se teda potkali ve vlaku. Sarah má takovou zvláštní moc - vůbec nic neříká, což člověka donutí říct jí i ty nejostudnější věci jenom proto, aby řeč nestála. A tak se stalo. Vzápětí jsem dodala, aby to neříkala Gerardovi, že jsem jí to řekla, jenže naštvanej člověk nikdy na nic nehledí - chce jenom "pomstu." Během pěti vteřin o tom byl teda informován i Gerard, a za dalších 30 minut i J.
Takže jsem se snažila uvést věci na správnou míru, vnést do tohohle světa nějakou spravedlnost, jenže tenhle nově stvořený spravedlivý svět se během několika minut začal hroutit - Gerard se zeptal, jestli jsme šťastný, když se teď se Sarou hádaj a ještě mi pěkně poděkoval - to se asi dalo čekat, ale v první řadě by měl litovat, že něco takovýho vůbec řekl nahlas. J. byl zklamanej, že jsem mu něco slíbila a nedodržela, tak se u mě samozřejmě hned objevily pocity sebenenávisti a touha něco si za to udělat, protože jsem nemožná a asi bych takhle řešila všechno. A Sarah, kvůli který jsem celou tuhle akci "ZačněmeNenávidětKaylu" podnikala, ani neodepsala, když jsem jí řekla, že se kvůli tomu taky hádáme.

Výborně, Kaylo, výborně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama