Feeling blue.

14. září 2017 v 20:58 | Kayla Smith |  Searching for myself.
Jakmile si uvědomím, že to, co napíšu, bude někdo možná i číst, zpanikařím a začnu omílat to samý dokola. Mám totální blok cokoliv napsat, protože to stejně nikdy nebude znít tak, jak bych chtěla.
Už delší dobu se snažím vyznat se sama v sobě, a nedá se říct, že bych v tom byla kdovíjak úspěšná. Za posledních pár let jsem předstírala, že mě nic netrápí a nic se mě netýká, až jsem se s tou myšlenkou sžila natolik, že je to pravda a já můžu říct, že není nic horšího než nic necítit.
Abych to vysvětlila, všechno zevšední hrozně rychle. Jako příklad si vezměme nový mobil. Několik prvních týdnů/měsíců ho nosíme v trezoru, radši pro jistotu, a setrvává nadšení z nové věci a objevování jejích schopností. Jakmile se ale ona věc okouká, ztrácí hodnotu, už nás ničím nepřekvapí a je nám jedno, co se s ní stane. Horší je, když je ten mobil, tedy MŮJ SVĚT, stejný už několik let.
Raduj se z maličkostí, říkají všichni, ale copak to jde, když jediný, co mi současný svět nabízí, jsou dny, které splývají v jeden svojí monotónností? Když si pomyslím, že to takhle půjde celý život, chce se mi umřít.
Až do maturity budu vstávat ve stejnou hodinu, mít ty stejný předměty, budu předstírat, že vím, co to znamená, a taky že se skvěle bavím i když jsem úplně sama. Pak jednoho dne, až budu maturovat, se objeví nervozita - první náznak nějakých emocí za poslední roky. Odmaturuju s pár dvojkama a možná jednou trojkou, protože o hodinách nejsem aktivní, a určitě se v komisi najde někdo, kdo bude zastávat přesvědčení, že když mě ten předmět nebaví, tak mu určitě nemůžu rozumět. Takže za tři. Přijdou prázdniny, čas od času půjdu ze slušnosti na nějakou párty s kamarádkou, kde mě to nebude bavit, a budu se dívat do tváře lidem, kteří přišli o všechny svoje touhy. Domů půjdu brzo a budu litovat promarněnýho času a peněz utracenejch za alkohol, jehož chuť přímo nesnáším.
Na Silvestra budeme předstírat, že jsme šťastný a vděčný za každej další rok života, i přes to, že stejně pořád děláme to samý a naše sny se neplní.
Když budu mít štěstí, vezmou mě na vysokou školu, což sice znamená nový prostředí, ale i tak se to po pár chvílích omrzí a bude to přesně jako dřív. Po dokončení se s přítelem odstěhujeme a budeme poznávat nový místa, vytvoříme si nový vzpomínky a budeme se moci chovat jako blázni, dokud nás nikdo nezná. Jenže ani to nepotrvá věčně - později se zase vrátíme do reálného světa a zjistíme, že nemáme peníze, takže se budeme pohybovat výhradně mezi prací, co budeme nesnášet, a skromně zařízeným bytem.
Narodí se nám dvě nevděčný děti, kterým obětujeme všechny naše nesplněný sny, protože takhle to rodiče prostě dělají. Čas od času budeme pořádat společenský večírky u nás doma, abychom se pochlubili svýma krásnýma dětma a nádherným domem, a potají se u toho budeme modlit, aby nikdo nenarazil na šatník, kam před hosty schováme nevychovanost našich dětí a naše slzy. Všichni si budou říkat, jak jsme krásná rodina a budou nám závidět tohle dokonale nacvičený divadlo.
Děti se budou cítit stejně mizerně jako my. Když odmaturujou a odejdou na vysokou školu, budeme mít čas žít tak, jak jsme chtěli - jenže tentokrát na to nebudeme mít peníze a energii, tak se uchýlíme k luštění křížovek a poslouchání rádia a budeme si namlouvat, že nám tohle stačí, že jsme takhle šťastný.
Jednoho dne moje životní láska umře a já budu natolik otupělá cokoliv cítit, tak každý den budu jenom čekat na to, až si smrt vezme i mě. To bude konec. Moje sny zůstanou sny. Tohle všechno prožiju s neměnným výrazem ve tváři - s výrazem prázdnoty.
Jsou jenom dvě možnosti:
a) Budu šťastná. Budu ničit věci, co se mi nelíbí, vměšovat se do cizích rozhovorů, pokud mě zaujmou, pomlouvat lidi, co nesnáším, říkat, co si myslím, uprostřed noci budu ťukat na okna, ve kterých se ještě svítí a ptát se lidí za záclonou jaký měli den. Budou mě ale považovat za šílence, ukazovat si na mě a odmítat mě.
b) Nebudu úplně sama.
Ironicky si zvolím možnost B, protože k ní nemusím mít odvahu. Odžiju si tady svoje, ve stáří si budu nalhávat, jak jsem měla šťastnej život, i když ho ve skutečnosti strávím čekáním na něco, co uvnitř mě založí požár, zapálí moje tělo a rozpoutá hurikán uvnitř mojí mysli.

A pak se uložím k věčnému spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama